Quo vadis
Autor: Henryk Sienkiewicz
Téma: těžký život pronásledovaných křesťanů v době krutovlády císaře Nera
Kompozice: děj řazen chronologicky, vedle hlavní (Lygie a Marcus Vinicius) i několik vedlejších dějových linií (Petronius, Nero), rozčleněno do kapitol
Jazykové prostředky: spisovný jazyk, objevují se latinská i hebrejská slova a označení (především v přímé řeči), velké množství přídavných jmen v podrobných popisech míst i charakterů
Žánr: filozofický román
Obsah: Marcus Vinicius se zamiluje do Lygie, dcery krále Lygů, která byla jako nemluvně zastavena Římanům jako rukojmí a nyní ji vychovává římská patricijská rodina Aula Plautia. Vinius po dívce dívce bezmezně touží a vypráví o ní svému strýci, císařskému oblíbenci, Petroniovi. S jeho pomocí se mu podaří svou lásku navštívit, zjišťuje, že jeho neuctívá pohanské bohy jako ostatní, ale hlásí ke křesťanství. Vinicius spolu s Petroniem zosnuje intriku, při které je Lygie pozvána caesarem do královského paláce na hostinu. Lygie a Vinicius se sbližují, avšak vše se pokazí,. Když se mladík opije a pokusí se dívku zneuctít. Ta zděšeně utíká z paláce a ukrývá se v křesťanské komunitě spolu se svým přítelem a ochráncem, propuštěncem Ursem. Vinicius je dívkou posedlý a dává ji hledat, pro tento úkol najímá lstivého Chilóna. Ten dívku skutečně najde, když se však Vinicius se svým otrokem Kronem pokusí Lygii unést, je těžce zraněn. Lygie a ostatní křesťané o něj pečují a mladík se postupně proměňuje, všíma si chudých lidí kolem sebe, naslouchá jejich kázání a pozvolna přijímá víru v jediného Boha. Dívka však Viniciovy ještě uniká. Zoufalý mladík ji s pomocí Chilóna nachází po pár dnech v domě, kde se při své návštěvě Říma ukrývá apoštol Šimon Petr. Když starý vidí lásku obou mladých, žehná jim, čím je vlastně oddává. Mezitím caesar Nero osnuje svoji největší krutost, odjíždí se svým dvorem do Aktia, a nechává zapálit Řím. Vinicius se okamžitě vrací, ale Lygii už nenachází. Byla uvězněna spolu s ostatními křesťany, na něž shodil Nero vinu za zničení „věčného města“. Převlečen za odnašeče mrtvol se Vinicius vplíží do vězení, Lygii nachází v horečkách. Na usmíření plebsu (chudiny) pořádá císař hry, při nichž jsou po stovkách zabíjeni křesťané. Poslední den her se v aréně objeví také Lygie připoutaná na býku a Ursus, jenž má se zvířetem bojovat. Podaří se mu zvítězit a na přání davů jsou oba osvobozeni. Lygie se pak uzdravuje v Petroniově domě. Právě Petronius také pomůže svému synovci a jeho lásce odjet na Sicílii. On sám se však cítí spjat s Římem, proto zůstává, svými snahami ochránit křesťany si však proti sobě postavil caesara. Když se Petronius dovídá o vlastním rozsudku smrti, rozloučí se se všemi blízkými a spolu se svou milovanou Euniké si nechává otevřít žíly a umírá.
Rozbor: Celý děj je umístěný do Říma období poloviny prvního století. Celé imperium už se v té době ocitá v rozkladu. Pryč je období republiky, pryč je zlatý věk císaře Augusta, moc drží velice úzká skupina patricijů v čele s pološíleným slabošským a krutým Nerem. Velice detailní popisy ukazují všechny tváře věčného města, od přepychu, bohatství a exotické zrůdnosti císařského paláce po nejtemnější části Subury, čtvrti chudých. Sienkiewicz přináší obraz propastných rozdílů mezi prostotou, chudoubou a pokorou prvních křesťanů a nesmyslně krutou, perverzní zábavou bohatých (pořádají noční hostinu, na které místo loučí slouží smolou natřená těla křesťanů).
Paradoxně si myslím, že právě popis pomateného diktátora, žijícího v neustálém strachu, že někdo bude lepší než on, se autorovi povedl úplně nejvíc. Sienkiewicz nám ukazuje schizofrenní osobu Nera s až hrůznou autentičností. Na jedné straně hrůzu pouštějící panovník, považující za nejlepšího a nejvšestrannějšího umělce, na druhé pak drobný obtloustlý mužík, jakési bizardní přerostlé dítě, kterému chybí láska a pochopení a bohužel i soudnost.
Velmi na mě zapůsobily také popisy biblických postav svatého Pavla a apoštola Petra, který je vykreslen jako drobný modroký stařík, z něhož vyzařuje obrovská vnitřní síla a láska, to docela odpovídá mojí představě o tomto světci.
Nejzajímavější postavou však pro mě byl Petronius – arbiter elegantiarum (ten, který udává styl), patricij, též nechutně bohatý, Nerův oblíbenec, jakési zosobnění antického ideálu: fyzicky krásný, inteligentní, sečtělý po všech stránkách umělecky nadaný, lstivý a zároveň hrdý a zásadový. Petronius je také miláčkem plebsu:
,, Pokládali ho za lidského a štědrého člověka. Lid ho měl rád a jeho popularita ještě stoupla, když se dozvěděli, že mluvil před caesarem o rozsudku smrti, vynesenému nad celou familií za to, že jeden z otroků zabil v okamžitém návalu zoufalství Pedania Secunda.“
Duchaplnou ironií hraničící s drzostí a vhodným skrýváním vlastních schopností si získá také Nera. Během svého pobytu u dvora je však neustále nucen bojovat o své postavení s Tigellinem, po všech stranách průměrným, avšak přehnaně ctižádostivým. Poutavé jsou debaty těchto tří mocných. Zatímco Tigellinus Nerovi stále zcela nepokrytě podléhá, Petronius si ho v umně skrytých narážkách dovoluje kritizovat přímo do očí. Za zády caesara to však činí otevřeně:
,,Náš břichatý, tenkonohý, nedostižný, božský caesar, Augustus Periodonik Herkules Neron!“
On je jednou z mála literárních postav, u níž mi sebevražda nepřipadá zbabělá a pokrytecká. Petronius odchází s plným vědomím svých chyb i vítězství a umírá tak, jak žil – s ironickým pousmáním nad caesarem a ve velkém stylu. („Kdo uměl žít, musí umět i zemřít.“)
Poznámky: Název tohoto díla vychází ze staré křesťanské legendy, která je vylíčena v závěru románu. Sv. Petr je v době Neronova pronásledování křesťanů přesvědčen svými stoupenci, aby odešel z Říma do bezpečí. Cestou potkává Ježíše Krista, který kráčí do města, a Petr se se ho překvapeně ptá: „Quo vadis, Domine? Kam kráčíš, Pane?“ Do Říma, když ty opouštíš můj lid" , odpovídá mu Ježíš. Po té se Petr obrací nazpět a později umírá na kříži stejně jako jeho Pán. Z pokory však, aby Ježíše nenapodoboval, si Sv. Petr vyprosí, aby jej ukřižovali jinak - hlavou dolu.
V Římě dodnes existuje kostelík Quo vadis, kde se měl tento příběh odehrát. Ukazují tu stopy v kameni, které tu prý zanechal sám Ježíš.
(http://stin-julie.blog.cz/0701/quo-vadis-uryvek)
Závěr: Román Quo vadis na mě zapůsobil, přečetla jsem ho takříkajíc jedním dechem a určitě patří ke knihám, ke kterým se vrátím. Celé dílo má pro mě jako pro křesťana ještě jeden rozměr, obraz ohromné pokory, obětování se pro svou víru a zachování zásad a jeho myšlenky a moudra jsou nadčasová.
Láska se dává, láska se nebere.
A nestačí milovat jen dobré, je třeba milovat i špatné, protože jen láskou lze z nich vyhnat zlo.
Jen velcí umělci si mohou ve srovnání s uměním připadat malí.
Víš, lidé neznali dosud Boha, kterého by mohli milovat, proto se nemilovali ani navzájem a z toho pramenil jejich neutěšený úděl, protože tak jako světlo pramení ze slunce, tak pramení štěstí z lásky.
No tedy :)
(Eva, 1. 6. 2009 18:55)